Nedávno jsem se nachomítla k situaci, která mi utkvěla v hlavě a nemůžu přestat na ni myslet.Situace: malé dítě běží, zakopne a začne plakat. Reakce maminky: „Ježiši, to chvíli nemůžeš zůstat čistý?“ Co jsi prosím dělal? Kam jsi koukal? Ukaž…to je dobrý. Pojď, ať stihneme ten autobus!“
A malému chlapečkovi zatím tekly slzy a chytal se za kolínko. Přiznám se, že mi ho bylo neskutečně líto.. Vůbec nechci soudit jednání maminky – nevím jaký měla den, jak moc spěchali a vůbec..
Každopádně mě to motivovalo k zamyšlení, co si ten chlapeček asi z tohohle jednání vezme do budoucna.
A druhá věc – proč si dospělí myslí, že vůbec jen tuší jak co malé dítě může bolet.
Slýchávali jste doma taky někdy věty:
Nebreč, nebo ti dám na zadek, abys měl/a důvod brečet.
To už přeci nebolí.
Bulí jenom ženský.
Neplakej, to už je dobrý…apod.?
Je zajímavé, že když dospělý řekne, že jej něco bolí nebo že mu není dobře – většinou se strhne vlna solidarity. Politují ho, pošlou ho k lékaři, nabídnou pomoc.
Tak proč je to u dětí jinak? Proč maminky / tatínkové často nutí děti přestat plakat za každou cenu a učí je potlačovat jejich bolest a emoce?
Napadá mě, že kdybych já byla tím chlapečkem – asi by mi spíš pomohlo, kdyby mi moje maminka řekla něco jako: “ vidím, že jsi spadl a že pláčeš a držíš se za kolínko. To asi hodně bolí, co? To mi je líto. Víš, ale že moc spěcháme a potřebujeme stihnout autobus. Zvládneš teď k němu dojít a potom se na kolínko podíváme? A ideálně bych asi ještě chtěla pusu a obejmutí..
Při své práce terapeutky se často potkávám s tím, že lidé neumí vyjadřovat své pocity a emoce. Že se jich často bojí. To pak však má často za následek to, že lidé necítí naplnění ve svých vztazích, mají problém najít si toho „pravého partnera“ nebo neumí komunikovat. Možná si řeknete, že komunikovat umí každý..ALE, já myslím komunikovat partnersky – bez manipulace, citového vydírání, nátlaku, asertivně..tak, aby jste se cítili dobře sami se sebou i s druhými.
Maminky, tatínkové – jestli můžu poprosit – až zase ten Váš malý brouček spadne nebo prostě jen bude plakat – zastavte se a zkuste to s ním třeba trochu jinak. Dejte mu obejmutí, lásku a prostor se vyplakat a dát najevo svoje emoce. Řekněte mu, že je v pořádku plakat, když ho něco bolí a ať se klidně vypláče, že jste tu s ním a pro něj. Jen si sami vzpomeňte jak je někdy úlevné se vyplakat.
Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi Vám přeje Jana